Cesta z Gondaru busem trvala 3,5 hod. Byl to docela zážitek. Asfalt skončil už v Gondaru. Cestou jsme videli první "zubaté" skalní výběžky Simienu. V Debarku jsme prorazili davy žebráků a dětí. Začínáme zjišťovat dobrou fintu, když se tváříte, jakoby jste tam byli už po deváté, nepřešlapujete, neohlížíte se, tak si vás ostatní pomalu přestanou všímat a i ty děti přestanou otravovat.
Nahlašujeme se na správě národního parku Simien. Platíme celkem 810B (vstup do parku 50B/48hod/os+20B/den/os za kempovné+ 30B/den za "scouta" - místního ozbrojeného strážce, který je povinný) za 6ti denní trek. Nebereme průvodce ani muly, což je asi rarita. Trénujeme přece na Kilimanžáro! Trochu na nás koukali, ale není to povinné. Byli jsme a asi dlouho budeme v paměti místního obyvatelstva jako ti blázni, co na zádech tahají obrovské batohy a rozdávají balónky a tužky. 100% cizinců/backpakerů co jsme potkali měli muly na batohy a průvodce. Na Kilimanžáru jsme pak ale zažili přesně druhý extrém... Ještě kupujeme chleba a ve 12 hod vyrážíme. Docela nám to časově klape, když si představím, že před necelými čtyřmi dny jsme byli v Praze a stihli jsme už Adis, Lalibelu a Gondar. Postupně setřásáme od sebe znovu "nabrané" děti.
Krajina nám opravdu vyrazila dech. Jde se mezi obilnými poli, rozkvetlými loukami. Vypadá to tu jako někde v Rumunsku nebo Bulharsku, žádná poušť . Teplota je taky sympatická, cca 23 stupňů. No prostě krásné léto na konci listopadu ...
Jako scouta jsme dostali Ahmeda, nejlepšího ze scoutů. Narodil se v horách, zná to tam, a každý ho znal taky. Byl to sympaťák, anglicky neuměl, teda asi tak 5 slov (water, coffe, tomorrow, sleep, "oki oki" jakože O.K.) a byl to muslim. To nám došlo, až vyplivnul námi nabízený salám. Moravská slivovička mu taky moc nešmakovala, ale neodmítnul :-). Místní nám za 1B natrhali otep zeleného hrášku (úplně jako ten "náš"). Přeskakujeme místní říčku Lamma Wenz.
Dále protínáme dolinu Werk Amba a nastupuje zkouška ohněm, první velký stoupák do výšky 3150m. Docela makačka a vedro. Pak kousek po cestě, která vede středem národního parku až nahoru do sedla ve výšce 4200m. Ahmed to znal a my jsme šli různýma zkratkama sice "nahoru/dolů", ale zato ta krása... Průvodce doporučuje "docela nudný" úsek z Debarku do Sankaberu nejlépe projet pronajatým jeepem, ale to by byl hřích největší !!
Ocitli jsme se v překrásném údolí, zelená travička, pasoucí se koně a začátek lesů.
No a potom přišla POHÁDKA - sametový "golfový" trávníček, malé jehňátka, koníčci, zurčící potůček a záplava překrásných obrovských žluto-oranžových kytek.
Těžko se to dá popsat i vyjádřit fotkama. Tohle jsme teda v Etiopii nečekali.
Pak stoupáme na první výhled, který nám taky vyrazil dech. Stojíme na hraně 1000 metrového srázu a zíráme. Kolem plachtí nějací velcí dravci.
Další překvapení bylo stádo asi 200 opic, endemického druhu paviánů, které nám překřížilo cestu. Fotíme z dálky, ale pak zjišťujeme, že se moc nebojí a běhají kolem nás. Z jejich tváře jde vidět výraz typu "neotravuj". Mysleli jsme kdoví jaké nemáme štěstí, ale později jsme je potkávali dost často.
Nakonec nás zastihlo docela solidní krupobití.
Totálně zničení jsme v 18 hod dorazili do kempu Sankaber. Večer jsme z Danem byli pozváni na kafe k místním domorodcům. Nakonec jsme zjistili, že je to úplný obřad (viz. sekce jídlo).
Obdarovali jsme osazenstvo bonbónama, balónkama a tužkama. Balónky měla největší ohlas, hlavně u dospělých ...
[ Další den ]